Znovu vnučkou

5. 12. 2018 17:00:30
Můj dědeček zemřel pár dnů před sametovou revolucí, babička před čtyřmi lety. Posledních několik let žila v domově důchodců. Dodnes mě to strašně mrzí, i když s ohledem na její zdravotní stav jiné řešení tehdy prostě nebylo.

Dokonce se mi zdálo, jakoby tam trochu pookřála - po dnech, které trávila sama doma, byla najednou mezi lidmi, měla si s kým povídat. Přesto jsem za ní chodila tak často, jak to bylo možné, a většinou jsem s sebou brala i svého pejska. Byla jsem vděčná, že to bylo v domově umožněno. Babiččín pokoj byl na konci dlouhé chodby, a když jsme za ní šli, bylo až dojemné vidět ty stařečky a stařenky, kteří se jako malé děti ptali - Jé, ten je krásnej, můžu si ho pohladit? Ale zároveň jsem v jejich očích viděla i smutek, že návštěva jde zase za Andulkou, ale za nimi ne.

Asi před třemi týdny na mě z internetu vyskočila krásná charitativní akce, zaměřená na to, aby se staří lidé v domovech seniorů necítili tak opuštění. S přítelem jsme se hned snažili vybrat nějaký dárek, abychom někomu z nich udělali radost. Bylo to trošku dobrodružné, akce se setkala s neuvěřitelným zájmem a přáníčka rychle mizela. Přesto se nám podařilo dvě přání si rezervovat a dárky pro jednoho dědečka a jednu babičku už máme doma. Teď zbývá jen napsat dopisy a zítra odnést k přepravci, abychom měli jistotu, že svá splněná přání najdou pod stromečkem.

Když jsem se dívala na stránky této akce na sociální síti, došlo mi, že možná ani tak nejde o věcné dárky, jako spíš o to, potěšit někoho návštěvou. To se nám bohužel nepodaří, nejen proto, že oba naši stařečci bydlí daleko od nás.

Dodnes si totiž velmi dobře vzpomínám na atmosféru domova, kde žila babička. I když se personál snažil dělat všechno pro to, aby se tam obyvatelé cítili co nejlépe, pořád to byl "jen" domov důchodců, kteří tam dožívají bez naděje na návrat domů. Dala bych cokoli za to, kdybych to tenkrát mohla zařídit jinak...

A teď se necítím na to, abych do podobného zařízení jela na návštěvu. Tak hluboko v sobě ty strašně smutné pocity mám. Vždyť i u příběhů a fotek, uveřejněných na webu té charitativní akce, bulím jak želva. Tak doufám, že oběma těm starým lidem uděláme radost splněným přáním, i když za nimi nepřijedeme.

Autor: Anna Novacek | středa 5.12.2018 17:00 | karma článku: 13.76 | přečteno: 362x

Další články blogera

Anna Novacek

To si Bertík nezasloužil

Po mnoha letech jsem se rozhodla prodat své milované staré autíčko. Kdybych tušila, jaké problémy mě kvůli pár tisícovkám čekají, raději bych v něm jezdila do doby, než se úplně rozpadne.

14.12.2018 v 13:20 | Karma článku: 17.75 | Přečteno: 791 | Diskuse

Anna Novacek

Taxi, dobrý den. Kam přistavíme vůz?

Bývala jsem dispečerkou pražské taxislužby. Není to snadná práce, hodně stresu, ale my jsme se s kolegyněmi aspoň hodně nasmály. Dnes, kdy většina zákazníků používá aplikace, už nejspíš zbyl jen ten stres...

4.12.2018 v 15:07 | Karma článku: 18.24 | Přečteno: 591 | Diskuse

Anna Novacek

Výlet do endéer

Vzpomínám si na autobusové nákupní výlety do NDR, které pořádal podnik, v němž byli zaměstnáni mí rodiče. Moje první cesta za botami, cukrkandlem a čočkou vedla přes Horu Sv. Šebestiána do tehdejšího Karl-Marx-Stadtu.

4.12.2018 v 10:46 | Karma článku: 23.38 | Přečteno: 988 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Pavel Pulkráb

Vánoce - neznám nic horšího.

Vánoce považuji za nejhorší období roku. Ze všech úhlů pohledu. Je to hrozný čas jak pro rodiny, tak z pohledu práce.

17.12.2018 v 11:48 | Karma článku: 25.73 | Přečteno: 1410 | Diskuse

Roman Enders

První slovenský Velký vandr

Být trampem a jet na pořádný vandr bylo mým odvěkým snem. Bratranec Mirek s bratrem svojí ženy Vaškem se takhle jednou na vodě u ohně klidně pochlubil, že jezdí každý rok v červnu na týdenní vandr na Slovensko!!

17.12.2018 v 9:24 | Karma článku: 13.57 | Přečteno: 228 | Diskuse

Renata Šindelářová

Stejně se to sežere

Nejdřív naši andílci ztvrdli na kámen. Chtěly jsme je s dcerou ozdobit (pokorně se omlouvám slovesu ozdobit) bílou polevou – a teď už nevypadají ani jako andílci...

17.12.2018 v 9:22 | Karma článku: 11.61 | Přečteno: 248 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Když si najednou nevíš rady

Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. (Lukáš 24,3+4)

16.12.2018 v 21:31 | Karma článku: 14.36 | Přečteno: 150 | Diskuse

Jakub Kunčický

Píšu, tedy jsem!

Velkospotřebitel propisek. Každý prázdný kousek papíru je v nebezpečí. Myšlenky, nápady, iluze, citáty. Blog je jen další z mnoha terapií pro mé splašené, nemocné prsty. Budu psát do poslední chvíle; i na smrtelné posteli.

16.12.2018 v 12:34 | Karma článku: 9.03 | Přečteno: 171 | Diskuse
Počet článků 6 Celková karma 19.71 Průměrná čtenost 749

Dřív, než mě budeš pomlouvat a soudit můj život, obuj si mé boty a projdi mou cestu, projdi mou minulost, pociť mé slzy, zažij mou bolest, projdi kroky, které jsem prošla já, zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopla já. Za každým vstaň a jdi dál, tak jako já! A až potom můžeš soudit moje chování a tvrdit, že mě znáš...

Seznam rubrik

více

Najdete na iDNES.cz