Znovu vnučkou

Můj dědeček zemřel pár dnů před sametovou revolucí, babička před čtyřmi lety. Posledních několik let žila v domově důchodců. Dodnes mě to strašně mrzí, i když s ohledem na její zdravotní stav jiné řešení tehdy prostě nebylo.

Dokonce se mi zdálo, jakoby tam trochu pookřála - po dnech, které trávila sama doma, byla najednou mezi lidmi, měla si s kým povídat. Přesto jsem za ní chodila tak často, jak to bylo možné, a většinou jsem s sebou brala i svého pejska. Byla jsem vděčná, že to bylo v domově umožněno. Babiččín pokoj byl na konci dlouhé chodby, a když jsme za ní šli, bylo až dojemné vidět ty stařečky a stařenky, kteří se jako malé děti ptali - Jé, ten je krásnej, můžu si ho pohladit? Ale zároveň jsem v jejich očích viděla i smutek, že návštěva jde zase za Andulkou, ale za nimi ne. 

Asi před třemi týdny na mě z internetu vyskočila krásná charitativní akce, zaměřená na to, aby se staří lidé v domovech seniorů necítili tak opuštění. S přítelem jsme se hned snažili vybrat nějaký dárek, abychom někomu z nich udělali radost. Bylo to trošku dobrodružné, akce se setkala s neuvěřitelným zájmem a přáníčka rychle mizela. Přesto se nám podařilo dvě přání si rezervovat a dárky pro jednoho dědečka a jednu babičku už máme doma. Teď zbývá jen napsat dopisy a zítra odnést k přepravci, abychom měli jistotu, že svá splněná přání najdou pod stromečkem.

Když jsem se dívala na stránky této akce na sociální síti, došlo mi, že možná ani tak nejde o věcné dárky, jako spíš o to, potěšit někoho návštěvou. To se nám bohužel nepodaří, nejen proto, že oba naši stařečci bydlí daleko od nás. 

Dodnes si totiž velmi dobře vzpomínám na atmosféru domova, kde žila babička. I když se personál snažil dělat všechno pro to, aby se tam obyvatelé cítili co nejlépe, pořád to byl "jen" domov důchodců, kteří tam dožívají bez naděje na návrat domů. Dala bych cokoli za to, kdybych to tenkrát mohla zařídit jinak...

A teď se necítím na to, abych do podobného zařízení jela na návštěvu. Tak hluboko v sobě ty strašně smutné pocity mám. Vždyť i u příběhů a fotek, uveřejněných na webu té charitativní akce, bulím jak želva. Tak doufám, že oběma těm starým lidem uděláme radost splněným přáním, i když za nimi nepřijedeme.