A ta první cesta - téměř magické:

https://enders.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=393946

Do NDR jsem jezdila moc ráda na dovolenou, ale i na nákupy, protože tamní nabídka byla nesrovnatelně lepší, než to, co bylo k mání v našich obchodech. Nebo spíš nebylo. Nejdostupnější pro nás byly Drážďany, stačilo v deset večer nastoupit do vindobony a ráno před šestou jsme byli na místě.

S dojetím vzpomínám na obchoďák s věcmi pro děti, kde jsem si připadala skoro jako v Americe. Jedno patro bylo plné kočárků Zekiwa a každý jiný, které jsme znali z katalogů Neckermann. Další patro bylo plné oblečení a potřeb pro miminka až po školáky, v dalším patře byly hračky... Nic z té nabídky se u nás koupit nedalo, navíc věci byly mimořádně levné a kvalitní. Ovšem přivézt odtud kočárek bylo hotové dobrodružství.

Jednou jsem v tom tříhodinovém čekání, než otevřou v devět obchody, viděla za výkladem onoho obchoďáku úžasný skládací sporťáček, předchůdce golfáčů. Zařekla jsem se, že rozhodně riskovat nebudu, ovšem v 9.00 už jsem procházela dveřmi obchoďáku a pět minut po deváté už byl kočárek za 60 marek, tedy 180 korun, můj, a celý den jsem jej vláčela s sebou. Problém nastal až nad celním prohlášením, kam jsem nakonec uvedla kárku, což mě asi zachránilo. Celník se nad "kárkou" pousmál, řekl, že tu mezi zakázanými předměty nemají a popřál mi šťastnou cestu domů...

Pokaždé při nákupních cestách jsem si před celní kontrolou vyčítala, jestli mi ty věci stojí za ten strach; po celní kontrole jsem si zase vyčítala, že jsem byla srab a nenakoupila daleko víc :-) Ale kočárky jsem v NDR koupila celkem tři.

P.S.

Občas se po Drážďanech projdu díky googlu, a je mi líto, že ten dětský obchoďák už tam není...

Přidám také jednu. Mí rodiče, důchodci, byli jednou takhle na Hoře sv. Šebestiána rozebráni. Na mrť. I ponožky v kufru byly prohmatávány. Naši celníci nenašli nic. Pak se táty zeptal: Je v tom film? (Fotoaparát Practica). Na odpověď, že není, byl táta požádán aby to otevřel. To táta odmítl, že to neumí a že si vždy nechává film vložit v prodejně. To samozřejmě celníka navnadilo, byl si jist, že teď na to kápl. Nicméně sám to také otevřít neuměl. Tak povolal východoněmeckého kolegu, ten to otevřel a - nic. Táta vždy se smíchy vyprávěl, jak se tomu našemu celníkovi zhroutil svět. Heleďte sbalte si to všechno a jeďte.

My jsme taky s podnikem jezdili do NDR, ale přes Boží Dar. A kolikrát nepomohlo ani to, že jsme vlastní škrpály po koupi bot vyhodili a chodili už jen v těch nových. Některým boty vzali a domů pak šli v igelitových pytlíkách na nohách

Pěkná vzpomínka. Ano, tak to bylo. Karma.

Byla to hrozná doba a mohla za to neschopnost a hloupost komunistů.

Ale ouplně jinejch, než byl váš tatík, co?

Na ty návraty si pamatuju jen mlhavě, protože jsme vždycky nakoupili ty jejich třicetiprocentní likéry (kmínka a spol.) trochu nad povolený limit, tak jsme nadbytečné zásoby ještě před hranicemi kolovacím způsobem zlikvidovali. Pár marek navíc jsem měl vždycky, ale jelikož jsem kupoval věci hlavně v papírnictví (včetně třeba hracích karet a kalendářů), nikdy jsem se zpátečních hranic nebál. Hůř na tom byli ti, co se před odjezdem snažili svým funglovkám botám Salamander dodat trochu patiny. Myslím si, že celníci to poznali vždycky, ale v tom fofru prudili jen v těch autobusech, kde je někdo naštval.

To je dobrý nápad na byznys... Zařídím si agenturu, pronajmu starou celnici a všem, kdo s nostalgií a slzou v oku na tu dobu vzpomíná, tak budou povinně jezdit přes tu celnici.. Tu a tam někoho otočím se zamítavým stanoviskem pro vycestování, tu a tam někoho prošacovat včetně auta a tu a tam si zdržováním vymoct úplateček z nákupu.. Ješte jak zařídít, aby mi povinně sdělovali kolik utratili a za co... A ted jen doufat, že Andrejka to nenapadne dřív..

..no konečně idea, dejte vědět po realizaci,já bych jel...skrze...

Manzelka by vam k tomu napsala, ze Vanoce bez shaneni nejsou zadne vanoce. A vanocni trhy maji v kazdem meste sve kouzlo.